Jak to vše začalo...

Kapitola 1: Rozhovor

"To nemyslíš vážně!" zvýšil hlas Valerius Baldwin a praštil korbelem o stůl, až pivo vyšplíchlo.

"Myslím, a nekřič tak, nemusí se to dozvědět každý" odvětil Hefaistos se spikleneckým výrazem ve tváři a rozhlédl se po hostech v lokále.

"Od elfa bych nečekal tak výraznou reakci. Nezapomeň, že tady U skákavého poníka slyší všichni i skrz zdi. Tohle je prostě tutovka, vynese nám to oběma spousty zlata, do konce života nebudeme muset dělat nic, co by nás nebavilo."

"Jsem půlelf a vychovali mě lidi, jak ostatně dobře víš. A když je to taková výhra, tak si tam jdi sám, mě do tý temný díry nikdo nedostane, bůhví co tam dole všechno číhá." odbyl jej Baldwin.

"Já ti to povím znova, když jsi očividně napoprvé neposlouchal: Jsou tam tuny vzácných kovů, kterých je na celé Středozemi jen málo, jejich naleziště jsou chudá, jediné místo, kde jich bylo dost byly právě doly Morie. A pořád tam jsou a ani je nemusíme těžit. Pořád tam jsou skladiště trpaslíků, zabezpečená a schovaná, plná kovů a vzácných dřev, které trpaslíci za svoje výtvory směňovali."

"Tuhle báchorku jsem taky slyšel, ale nevidím důvod jí věřit. Takovéhle nebo podobné žvásty se roztrušují o každém nebezpečném místě."

"Jenže tahle pověst je pravdivá."

"Fakt? Že by se u tebe v kovárně zastavil náhodou trpaslík a prodal ti mapu k tem skladům?"

zeptal se s ironickým uchechtnutím Baldwin.

"Jistě že ne, něco lepšího - před třemi dny si u mě nechal podkovat koně cestovatel. Přijel z

jihu po zelené cestě. A když jsem mu podkovával koně, našel jsem důkaz, že na těchhle povídačkách něco bude."

"Hmm, a proč jsi mi to neřekl už prve? Jaký důkaz?"

"Protože jsi mě nenechal! Když jsem se věnoval koni, z jedné z jeho rozedřených sedlových tašek vypadla krásná stříbřitá dýka."

"No a? Těch ti do zítra přinesu dvanáct do tuctu."

"Tahle nebyla stříbrná."

"Jakože byla z mithrilu? Netahej mě za nos, jak bys to asi poznal jen tak od pohledu?" ušklíbal se opět Baldwin.

"No spadla akorát na kovadlinu."

"A co?"

"A při dopadu se do ni zabodla skoro až po jilec."

"A sakra!!!"

"Taky jsem si říkal."

"Hmm, to bych se možná i rozmyslel, jestli mu ji vrátím, přestože normálně jsem počestný

člověk."

"No já asi taky, ale přesvědčila mě jeho výstroj a sebejistota. Určitě by se pro ni vrátil a mě

by se takovej skutek nepěkně vymstil."

"A jak víš odkud to měl?"

"Na koni i na jeho oblečení byly zaschlé cákance skřetí krve. A přijel z jihu. Kde jinde by asi byl než v Morii."

"Hmmm, zdá se, že by stálo za pokus se tam mrknout."

"To jsem rád, že sis to rozmyslel. Bez tvých schopností a intuice bych nikdy nenašel vchody do skladišť, které schovali trpaslíci."

"Dobře, za dva dny se vydáme na cestu."

"Jistě! Vezmu s sebou tu elfí lampu, co jsem onehdá získal. Nepotřebuje svíce, bude se nám

 

hodit." nadšeně souhlasil Hefaistos, i když v něm stále hlodala pochybnost: Až ta skladiště

najdou, jak se dostanou dovnitř? Dokáže se dostat přez zámky, které vyrobili trpaslíc na

vrcholu svého umu?

 

Kapitola 2: Setkání

 

Baldwin s Hefaistem stali u jezera před branami Morie a dívali se na vyvrácenou západní bránu.

"Jsou tam mezery. Dovnitř se dostaneme." konstatoval Hefaistos.

"To ano. Ale vevnitř budeme tiše jako myši. Jestli nás skřeti objeví, tak se ven živí nedostaneme."

Podívali se na sebe, neznatelně přikývli a vyrazili. Sestup do hlubin Morie jim trval 5 dní.

Točili se, vraceli, sešplhávali a přeskakovali. Moria už dávno nebyla místem, kde by cesty byly udržované. Těch pět dní se několikrát v myšlenkách vrátili k cestě k Morii. Nebyla nejhorší, hlídky krále Elessara zbavily zemi většiny nebezpečí. Nicméně Marghul také nespal a tak museli tu a tam bojovat s jeho stvořeními (při vzpomínce na svou perfektní trefu z kuše do oka titána se Baldwin nikdy neubránil samolibému úsměvu). A i přes královu snahu se občas někde střetli s lupiči nebo jinou cháskou. Obvykle stačilo významně zamávat kuší, někdy však nezbylo, než předvést, co taková těžká kuše dovede. Změť masa a kosti trčící z hrudníku nebožáka, který dostal zásah obvykle útočníky přesvědčila o tom, že tuto dvojici není radno obtěžovat. Pátého dne se Baldwin zastavil. "Hmmm, mam divný pocit. Tyhle tunely nehloubili trpaslíci."

"Chceš tím říct, žes zabloudil?"

"Zabloudil? Vždyť jsem tu nikdy nebyl! Prostě jsem se snažil jít po citu a najít ty skladiště..

To se nám už asi stejně nepodaří. Celý dnešek se snažím najít cestu zpět do horních pater, ale

vůbec se tu nevyznám. Tyhle doly jsou prokleté, dokonce ani nejsem schopný vrátit se po vlastních stopách. Jako kdybychom ani žádné nezanechávali. Nahání mi to strach.

"Možná když se nám podaří dostat výš, tak budeme v hledání uspěšnější. Zásob na to máme

dost...co se děje?" zeptal se Hefaistos, když si všimnul že Baldwinuv vyraz se změnil. Jako

kdyby naslouchal. Náhle se Baldwinovi rozšířily oči: "Schovej se!"

"Co? Proč?" zmateně se dožadoval vysvětlení Hefaistos.

"Někdo jde blázne, HNED SE SCHOVEJ!" sykl naléhavě že stínu již skrytý Baldwin.Hefaistos se rozhlédl pro vhodném úkrytu, když si všiml hlubokého výklenku ve výši své hlavy na jedné straně chodby. Rozběhl se k němu a naposled se ohledl zpátky, kde už byla chodba prozářena světlem louče. V tu chvíli se zpoza zatáčky vynořila malá postava, oblečená ve špatně vykované zbroji s nosem skoro až u země, nasála vzduch, zvedla oči a všimla si Hefaista. "Fuj, skřet" zaskučel Hefaitos. Skřet otočil hlavu a otevřel ústa ke křiku, když v tom se překvapeně otočil zpět a s výrazem úžasu zíral na šipku trčící že svojí hrudi. Pomalu přepadl dopadu, vydávajíce při tom táhlý kvil.

"Zatraceně," zaskučel Baldwin, "to brnění zbrzdilo ránu a střela mu nevyrazila dech. Za chvilku se to tu skřetama bude jen hemžit. Mizíme odtud." A vyrazil chodbou. Hefaistos nezaváhal a uháněl za ním. Po chvilce vytrvalého běhu zaregistroval Baldwin odbočku směrem doprava nahoru a bez váhání do ní zabočil. V tu chvíli zaslechl nepříjemně blízko skřetí vřískání (cosi o večeři a lidském mase). Po době, která se jim zdála nekonečná a po kterou vytrvale směřovali vzhůru, se konečně zvuky pronásledovatelů vytratily. Úprk se změnil v klidný běh, pak v chůzi. Baldwin se konečně dobral toho, co mu nehrálo:

"Viděls jak na tebe překvapeně koukal? Čekal bych, že když stopař najde kořist, tak nebude tak překvapený. Jako kdyby čekal někoho nebo něco jiného než člověka."

S tím došli k velkému portálu, za nímž se jim otevřela úchvatná podívaná.

"Nikdy jsem ni takového neviděl!" vydechl Baldwin.

"Ani já ne. Tak obrovské sály! Nejspíš jsme v jednom z hodně nízko položených sálů Morie."

"Neměli bychom se zdržovat na tak otevřeném prostranství." Poznamenal Baldwin a zamířil k

jednomu z temných portálů. Když procházel dveřmi do komnaty, prohodil: "Je mi divné, že jsme je tak snadno setřásli, vždyť máme lampu, stačilo jim jen sledovat odlesky světla..." v tu chvíli se odmlčel a zastavil, stižen pocitem, že je něco špatně...všiml si před sebou pohybu u zadní stěny! "Pryč odsud, je to past, čekají tu na nás!"

"Já bych radši šel dovnitř" prohlásil Hefaistos, když ve spěchu tasil svůj meč a proběhl kolem

Baldwina dovnitř..

"Co to...?" Baldwin se ohlédl a pochopil - sálem za nimi se hnala jednotka skřetů. Vběhl dovnitř (stačil si povšimnout, že ta místnost je spíš velký sál s hromadami sutin, za kterými se bude možno krýt), strhl ze zad luk, který se pro rychlou střelbu hodil víc než pomalá těžká kuše, a přišpendlil dva číhající skřety k protější zdi. Zároveň si uvědomil, že léčka nebyla moc

důkladná, protože v místnosti bylo původně skřetů jen pět. Hefaistos se mezi tím vypořádal

jediným mávnutím meče s dalšími dvěma. Poslední se k nim se skřekem rozběhl, náhle se však zastavil vykulil překvapeně oči a svezl se na zem. Baldwin překvapeně ustoupil, protože za skřetem se jakoby zhmotnil člověk poměrně male postavy oděný v drátěné zbroji odrážející modré odlesky a třímající podivnou dlouhou zakroucenou dýku z černého kovu.

"Kde ses tu ksakru vzal?" vykřikl Baldwin, maje luk stale v pohotovosti.

"Já jsem BooWall, vydali jsme se sem hledat něco podobného tomu, co mám v ruce. Prý jsou tu stará skrytá skladiště.."

Hefaistos se právě chystal věnovat Baldwinovi (kterého zaujalo množné číslo v BooWallove

odpovědi natolik, že se zapomněl představit) významný "já-to-říkal" pohled, když si všiml, že do místnosti se v cele skřetů vřítil jeskynní obr.

"Pozor!" Zařval BooWall, ale Baldwin, stale ještě vyvedený z míry nenadálým setkáním

nezareagoval dost rychle a obr jej udeřil kyjem, rána jej odhodil daleko za BooWalla a Hefaista. Ti se s obrem rychle vypořádali, BooWall se protáhl za něj a ťal mu po nohou a když obr poklesl na kolena, Hefaistos mu mocným úderem oddělil hlavu od těla.

"Dobra rána.." Zabručel uznale BooWall.

"Když strávíš roky za kovadlinou jako já, taky budeš mít vypracované svaly." vysvětlil

Hefaistos, načež se oba pustili do přibíhajících skřetů.

Baldwin se mezitím válel hlouběji v sále na jedné z hromad sutin a snažil se po té silné ráně

zaostřit, když se těsně u něj ozval hlas: "Lež klidně, pomůžu ti zbavit se bolesti."

Nato Baldwin uslyšel zaříkávání a cítil, jak mu neznámá osoba přikládá obvaz na místo, kam dopadl obrův kyj. Protože se mu stále ještě točila hlava, nebyl schopný se pořádně podívat, koho má před sebou, zmohl se akorát na myšlenku, že ten hlas byl jakoby ženský, ale presto velmi hluboký. Zrovna se snažil si hlas zařadit, když zaříkávání skončilo. Okamžitě ustala bolest a byl schopný normálně vnímat. Vyvalil oči překvapením, protože osoba, která se nad nim skláněla, byla malá a statná, mela mohutný plnovous, ale tvar hrudního platu nenechal Baldwina na pochybách, že se právě dívá na trpaslici, první, kterou kdy potkal. Už už otvíral ústa, když trpaslice zavrčela:

"Jediná hloupá poznámka a tohle ti přistane v obličeji" a zamávala mu před obličejem modře se lesknoucím válečným kladivem.

"Hmm, jen jsem chtěl říct, že mě moc těší. Jmenuji se Valerius Baldwin a můj kolega Hefaistos."

"Mě jméno je Charmed a BooWalla už jsi poznal."

"Mas zvláštní jméno. Žádné z trpasličích jmen, které jsem kdy slyšel se mu nepodobá."

"Není to jméno jako spíš přezdívka. Můj národ svá pravá jména před cizinci taji a muži dostávají i 'venkovní' Jména.. My trpaslice téměř nikdy necestujeme mimo naše sídla, tak je obvykle nepotřebujeme. Moje jméno mi přisoudil spíše jako žert jeden tupec v hospodě, když zjistil, že jsem trpaslice. Mě se ovšem líbí, tak jej používám. Tomu idiotovi jsem poděkovala dostatečně tím, že byl naživu po tom, co jsem mu omlátila o obličej kamennou židli."

"Mas dosti neobvyklé povolání."

"I mezi mým lidem se najdou léčitele. Potřebujeme je sice méně, ale někdy se bez nich neobejdeme. Nicméně ač léčitelka, bojovat rozhodně umím!"

"To věřím. Teď se připojím k tem dvěma a trosku jim pomůžu s těmi skřety."

"Dobry nápad, řečí už bylo dost."

Baldwin sebral svůj luk, jenž ležel díkybohu nepoškozen opodál a zapojil se do boje. Hefaistos s BooWallem odvedli v té době už většinu práce a nyní se potýkali se čtyřmi  skuruty, kteří nebyli tak snadnými cíli jako ostatní skřeti. Baldwin vypustil v rychlém sledu čtyři šípy a ukončil tak boj. "Díky," prohlásil BooWall s křivým úsměvem, "už mě to začínalo nudit."

Charmed se tomu zachechtala, ale Baldwin ani nevnímal.

"Musíme odtud," prohlásil, "nechápu, proč jich přišlo tak málo, ale nehodlám tu stát a čekat až tu chybu napraví a přiženou se sem celé hordy. Zná někdo z vás cestu ven?" zeptal se Baldwin BooWalla a Charmed.

"Děláš si srandu? Trpaslík ani trpaslice pod zemi nikdy nezabloudí a vždy najde cestu zpátky!"

"To jsem rád, tak nás veď, chci odtud pryč. Nic jsme nenašli, jenom samé skřety. Umřít se mi tu rozhodne nechce."

 

Kapitola 3: Můstek

 

Dalších několik dní strávili cestou směrem k povrchu. Nikdo z nich nevěděl, jak dlouho jdou,

všichni ztratili přehled v době kdy je pronásledovali skřeti. Baldwin s Hefaistem si uvědomili, že ten první skřet, kterého potkali pravděpodobně šel po stopě BooWalla a Charmed a jejich stopy si dílem kvůli soustředění, dílem kvůli Baldwinovým schopnostem zahlazování stop nevšiml, a proto také byl tak překvapen, když Hefaista uviděl, protože jeho pach se logicky lišil od toho, který skřet zřejmě sledoval. Z opatrně šeptaného vyprávění BooWall s Charmed totiž vyplynulo, že jsou v podzemí o pár dní déle a že právě oni vzbudili pozornost skřetů, a to nanejvýš zajímavým způsobem - objevili totiž jedno z oněch skladišť, které se vydali hledat i druzí dva.

"Já jsem našel dveře, vypadaly jako kus zdi, ale moje intuice nezklamala. Charmed otevřela zámek, nevím jak, doteď mi to nechce říct, asi nějaké trpasličí tajemství. Vevnitř už toho moc nebylo. Skladiště bylo na jednom z vyšších podlaží, trpaslíci je pravděpodobně stačili z vetší části vyklidit, když opouštěli Morii. Něco však přeci jen nechali - zbroj, co mám na sobě a zbraně, co máme v rukou."

"Alespoň jste měli větší štěstí než my." prohodil se špatně skrývanou rozmrzelostí Baldwin.

"Doufali jsme, že ve spodních patrech najdeme víc, ale narazili jsme na skřety. Oba umíme rychle běhat a dobře se schovávat, takže jsme jim unikli, ale jak vidno, zkusili nás stopovat. A náhoda je dovedla k vám."

"Ted už není co řešit. Vědí o nás, takže musíme pryč.."

Zbytek cesty k povrchu spolu šeptem hovořili o všem možném a za tu dobu se celkem dobře poznali.Po několika dnech chůze v temnotách Morie k nim náhle zavanul čerstvý vzduch.

"Už jsme blízko povrchu, tohle je určitě průvan z horních sálů, které mají ve strope větrací

otvory."

Vidina brzkého opuštění dolu jim nalila novou energii do žil a všichni vykročili s novým elánem kupředu. Několik hodin na to je ale dobra nálada rázem přešla. Procházeli právě jedním z velkých sálu, když tu si Baldwin, jeho oči byly nejostřejší, povšiml zvláštních

hromádek, roztroušených v sále. Vydal se jednu prozkoumat, když v tom jej udeřilo poznání! Byly to mrtvoly skřetů, některé s dírami v tělech, některé z větší části nebo úplně spálené. A všechny poměrně čerstvé.

"Aspoň víme, proč bylo dole tak málo skřetů, většina jich tady nahoře s něčím bojovala,"

poznamenal Baldwin.

"Těch mrtvol tu zase tolik není," ozval se pochybovačně BooWall.

"Hmm, a čehopak je tu podle tebe hodně" zeptala se Charmed.

"Prachu. Je všude. Je ho tu dokonce víc než v nižších patrech."

"No tak se podívej pořádně, není to prach, je to spousta popela. Taková hromada, jako by tu

někdo spálil les stromů." významně poznamenala Charmed.

"Nebo les skřetů.." dovtípil se BooWall. "Měl jsem si toho všimnout hned. Těch několik dní klidu mě ukolébalo a nebyl jsem ostražitý. To už se ale nestane." Jeho výraz dával tušit, že tomu tak skutečně bude.

"Ať bojovali s čímkoliv, snad to budou lidi, elfové nebo trpaslíci, kteří nám nebudou škodit."

Poté se velmi opatrně vydali vpřed, očekávaje za každým rohem nebezpečí. Po nedlouhém plíživém pochodu, kdy v místnostech a chodbách, jimiž procházeli, neustále nacházeli pozůstatky těl skřetů, se šeptem ozvala Charmed: "Kousek před námi je poslední sál před Východní branou Morie. Na vzdálenějším konci jsou trosky můstku, který zničil Gandalf při souboji s Balrogem."

"Přes tu propast se ven nedostaneme a ani vy jste se přes ni nemohli dostat dovnitř. Kudy jste se sem dostali?" ptal se podezřívavě Baldwin.

"Skrz větrací otvory. Byl to nápad Charmed, říkala, že když vylezeme po skalách nahoru, tak je najde a my se skrz ne dostaneme ven. Tady v prvním sále jsou totiž o něco širší než jinde,

protože sloužily zároveň jako světlíky. Našli jsme je a po laně sešplhali dolu. Otvory byly

poněkud těsně, ale dalo se jimi prolézt. Lano jsme zavěsili do úchytu mezi stará lana od lustru, aby nebudilo pozornost, tam si ho nevšimne nikdo, kdo neví co má hle..." BooWalla přerušilo vzdálené zadunění a slabounký záblesk, který se objevil i v jejich chodbě. Následovalo vzdálené ječení skřetů a další několikeré zadunění. Vyrazili znovu vpřed. Jak se blížili k sálu, hřmění a tlumené rány nabývaly na hlasitosti stejně jako ječení a vřeštění skřetů. Čím méně zatáček a odboček je dělilo od sálu tím jasnější byly záblesky, po chvíli se chodbou rozlilo tlumené světlo ohně, které s každým krokem nabývalo na intenzitě. Nakonec se ocitli před průchodem do sálu.

 

"Snad neděláme chybu, když se tam teď ženeme." nejistě poznamenal Baldwin a vykročil. Ostatní se po sobě podívali, tváře rozrůzněné strachem z nebezpečí a nadějí na brzký konec útrap a vykročili za nim. Sál, který se před nimi otevřel byl obrovský, lehce prosvětlený světlem z otvoru ve stropě. Až na zem však příliš světla nedospělo. Avšak v sále bylo vidět jako za dne. Osvětlovaly jej spousty hořících mrtvol skřetů a občas dokonce i obrů. Oranžové plameny pomalu stravovaly jejich těla a dokonce i jejich zbraně a zbroje. S údivem hleděli do plamenů, když náhle vzdálenější stranu sálu prozářilo několik dalších oranžových a bílých záblesků. Baldwin, jehož zrak byl vzhledem k jeho elfímu původu nejostřejší, se na záblesky pozorně zadíval a pak poznamenal: "Ach, samozřejmě! Melo mě to napadnout hned. Jedině magické plameny se dokáží živit i nehořlavým materiálem. Před námi jsou uživatelé magie. Ale moc jich nebude. Je tam spousta skřetů, zaplavují celou vzdálenější polovinu sálu a před nimi je malé volné místo. Víc jak tři lidé tam být nemohou."

"Jak se k nim chceš ale dostat? Před námi je celé vojsko skřetů." zeptal se Hefaistos.

"To nechte na mě," prohlásil BooWall, "jen si sesbírejte nějakou skřetí zbroj, navlečte se do ní

a držte se u mě." S těmi slovy vyrazil k nejbližší nespálené mrtvole a přes svoji zbroj si natáhl její oblečení. Narazil si i její helmu a vyrazil vpřed. Ostatní rychle následovali jeho přikladu - naštěstí tam bylo dost mrtvých a nesežehnutých skurutů, takže si mohli zakrýt svoji zbroj i

ostatní, Baldwin se nahrbil, aby zakryl svou výšku a rychle se vydali za BooWallem. Během pár minut dostihli zadní část armády a začali se prodírat dopředu. BooWall sebejistě, ostatní s

obavami o jeho duševní zdraví. Když se dostali těsně za nedbale zformované útočící skupiny

skřetů, bylo jasné, že dopředu se jen tak nedostanou. Baldwin zároveň učinil zajímavý objev, k němuž mu opět dopomohl ostrý zrak - skřetům čelil jediný mág, oblečený v jasné modré kutně a zářivě červeném plášti. "Ten se asi schováváním neživí." ušklíbl se v duchu Baldwin.Jakmile obhlédli situaci, všem jim okamžitě došlo, že když se vyřítí k mágovi převlečeni za skřety, nejspíš je usmaží. A když se svléknou z převleku, zabijí je skřeti. V tom BooWall utrousil na půl úst: "Hrajte se mnou. Až vypukne zmatek, zahoďte převleky a běžte dopředu k tomu mágovi." S tím lehce vrazil do nejbližšího skřeta, očividně velitele skupiny. Ten se na něj otočil a zašklebil se.

"Já jsem to neřekl!" zaskuhral BooWall, jakoby na svou obranu.

"Neřekl co?" podezřívavě se zeptal skřet.

"To o vašem oddílu, to byli tamti hnusáci," ukázal BooWall na jinou skupinu skřetů kousek od nich.

"Jooo? A copak říkali?" podezřívavě si ho měřil skřet..

"No něco že jste žrouti skřetího masa a jste podělanýho z jednoho blbýho človíčka."

"He? No my jim ukážeme! A s tebou si to taky vyřídím, ale později." S tím se skřet otočil na

svůj oddíl a něco na něj zařval. Okamžitě se vrhli na oddíl před sebou. Ten nic nechápal, ale

potyčky mezi skřety jsou stejně běžné, jako tráva u cesty. Okamžitě ztratili zájem o mága a

vrhli se na útočníky. BooWall ještě několikrát trik zopakoval a nepatrně ho i vylepšil, takže za

pár minut bylo mezi skřety plno bojujících skupinek. Náhle se mezi útočícími skřety přehnala

ohnivá koule vržená mágem a vyorala v jejich řadách širokou brázdu. Skupina hned za mezerou mela plné ruce práce s bojem s jinými skřety a BooWall okamžitě viděl šanci: "TEĎ! ZAHOĎTE TY KRÁMY A BĚŽTE CO MUŽETE!" Nato se všichni vrhli skrze volný průchod k mágovi. Ten se po nich otočil a rázem mu v rukou žhnula další ohnivá koule, záblesk poznání se však mihl jeho tváři a mág nechal kouli zmizet. Skupinka prchajících náhle na cosi narazila, cosi jim bránilo v pohybu. Mág vzápětí vyslovil slova moci, překážka zmizela a oni se k němu rychle připojili. Mág ihned bariéru obnovil.

"Přece se nenechám zabit šípem," poznamenal s úsměškem, vyslovil další slova moci a vyoral

energetickým výbojem další brázdu v řadách skřetů.

"Heh, máš docela odvahu, pustit si nás k tělu, když nás ani neznáš," poznamenal podezřívavě

Baldwin, zatímco si všichni chystali zbraně a mág se věnoval skřetům, narážejícím do ochranné stěny.

"Ani ne," prohodil mág mezi dvěma kouzly, "já tě totiž znám, Valerie Baldwine, ačkoliv ty mě nejspíš nikoliv."

Baldwin se ušklíbl nad stylem mágovy řečí  přerušovalo ji totiž vyslovování slov moci, když

sesílal kouzla a poněkud to komplikovalo rozhovor. V tu chvíli mu došel význam slov.

"Ty mě znáš?"

"Jistě, a Hefaista taky, i když oba vás znám víceméně jen podle podoby a příběhů. Ty druhé dva jsem v životě neviděl, ale cestuji s vámi a to mi stačí. Popravdě mě vás příchod potěšil, sám bych se odsud nedostal."

BooWall otevřel ústa, aby mu popsal únikovou cestu, když tu se mág otočil a vrhl ohnivou kouli na skupinku skřetů, která se jim vplížila do zad. Ohnivá koule je upekla na místě a narazila do sloupu za nimi. Od sloupu se náhle do temnoty nad jejich hlavami rozběhly malé šňůry plamínků.

"NE! Je tam naše lano k větracímu otvoru!" zařval zoufale BooWall. "Musíme to uhasit!"

Než však stačil udělat jediný krok, lana přehořela a jejich kusy začaly padat z temnoty

nad jejich hlavami dolů.

"Tudy už se ven nedostanete, kouzlo ohně je mocné a účinné, takové lano mu neodolá," poznamenal mág, zatímco pomalu pokračovali v ústupu.

"Jak dlouho už se takhle pomalu posunuješ k východu?" napadlo Hefaista při vzpomínce na mrtvoly rozeseté po cestě.

"Několik dní. Po pravdě už se cítím dost vyčerpaný. Ještě že jsou natolik hloupí, že je nenapadlo obejít mou ochrannou zeď dřív, než když jste se ke mě přidali. To bych pravděpodobně nevyvázl."

"Jak se vlastně jmenuješ, mágu?" zeptala se Charmed.

"Sice to není důležité, ale Erchamion. A už mě nerušte, musím se postarat o náš unik. A nech

toho střílení, Baldwine. Dokud nedojdeme k propasti, postarám se o skřety já. Šetři šípy, za

chvilku je budeš potřebovat." poznamenal Erchamion a sežehl několik předních rád skřetů silným výbojem energie.

 

Další hodinu jim trvalo, než pomalým tempem a mlčky dospěli do blízkosti trosek můstku. Náhle Erchamion opět promluvil: "Je čas. Nyní vytvořím únikovou cestu. Jsem ale unavený a nedokážu nás chránit před skřety a zároveň vytvářet další mocné kouzlo. To je vaše chvíle. Udržte mě naživu a bez vyrušení, dokud kouzlo nedokončím. Udržte skřety." S tím se otočil a započal dlouhé kouzlo. Slova moci plynula z jeho úst jedno za druhým. Ostatní, stejně jako skřeti, si ihned všimli, že slabé mihotání magické ochrany zmizelo a pustili se do boje. Baldwin sáhl na dno svých schopnosti a vypouštěl šípy s neuvěřitelnou rychlosti, Hefaistos mocnými údery roztínal skřety na kusy. BooWalla vidět nebylo, jen se hned tady, hned tam vynořil z hrudi nebo krku nějakého skřeta jeho podivný meč. Charmed se s mohutným rykem vřítila přímo mezi skřety a svým kladivem rozsévala smrt na všechny strany, náhle Baldwin vykřikl a překvapeně sledoval opeřený konec šípu, trčícího z jeho břicha. Charmed byla jedním skokem u něj, vytrhla prudce šíp, avšak dřív, než stihl zakřičet bolesti mu na ránu přimáčkla obvaz a vyřkla několik slov. Baldwina ihned opustila bolest, tak jako tehdy v hlubinách Morie, když se setkali, stejne jako tehdy se zranění ihned zahojilo. Před mágem se mezi tím zformovala stěna podobna té ochranné, tato však byla jasně viditelná, byla velmi vysoká a jiskřila modrými odlesky. Když se po perné chvíli, kdy musel použít i nůž, Baldwin otočil, zahledl, jak se horní část stěny ohýbá směrem k propasti. Po dalších pěti minutách vyplněných řinčením kovu, drnčením tětivy, jekem skřetů a mágovým mumláním s náhle mág otočil a zakřičel: "Nechte boje a utíkejte!" Ostatní se instinktivně ihned rozběhli směrem od skřetů a v té chvíli byli překvapeni jiskřivým mostem vedoucím přes propast. Ihned se přes něj vrhli, zatímco mág zůstal na druhé straně a kouzly zadržoval skřety. Ve chvíli, kdy se poslední ze čtveřice dotkl nohama druhé strany propasti, most s dutým zaduněním zmizel. V téže chvíli se mág obrátil zády ke skřetům, rozpažil a vyřkl slova moci. Ve chvíli kdy poslední splynulo z jeho úst, zmizel v oslepujícím výbuchu, který porazil čtveřici hrdinů na druhé straně propasti a zmasakroval všechny skřety, kteří stali v okruhu sta metrů od mága.

 

Skupinka zírala neschopna slova na prázdné místo, kde ještě před chvílí stál mág. První se

vzpamatoval Baldwin, nadechl se, aby uctil památku, Erchamiona a nahlas mu poděkoval, že se pro ně obětoval aniž by je znal. Jeho nevyřčené první slovo přerušil mág, stojící za jejich zády:

"Doufám, že se nechystáš plácat ty otřepané nesmysly o hrdinství." Všichni se rázem otočili a

zírali na Erchamiona.

"Nikdy jsem neřekl, že se nedokážu dostat pryč sám. Řekl jsem jen, že až budu vytvářet cestu pro nás všechny, potřebuju pomoct." objasnil trochu situaci. "Pojďte odtud, než skřety napadne začít sem střílet".

 

Kapitola 4: Střet

 

Za dobu uplynulou od útěku z Morie se o sobě mnoho dozvěděli. Erchamion všechny kouzlem zmizení, když utíkali před skřety (Baldwin konečně pochopil, proč si může dovolit nosit tak křiklavě barevné šaty do nebezpečných míst). Po dvoudenním prchání se jim podařilo skřety střást. Všichni dokázali zastírat stopy a skrývat se, vynikal v tom ovšem Baldwin (ostatně hraničáři byli vždy vyhlášení v této oblasti a za elfy zaostávali jen málo), ale i ostatní se projevili jako schopní, takže skřetům, nezvyklým na otevřenou krajinu, snadno unikli. Baldwina zajímalo, jak BooWall s Charmed dostali lano nahoru na skály, když při své váze jsou normální lana takové obrovské délky tak těžká a neskladná. BooWallovi nezbylo než jít s pravdou ven. Překvapil ostatní svou minulostí zloděje, když se musel přiznat, že lano, které použili pro sešplhání do Morii ukradl v Lorienu - sama skutečnost, že se dostal do lesního města bez povolení elfů byla dosti překvapivá. Dozvěděli se o sobě spoustu věcí osobního rázu a zjistili, že je pojí i jiné silné pouto, než přestálé dobrodružství - silná láska k dobru a ke Gondorskému království. Po několika dnech, když už bylo jisté, že se pronásledovatelům nadobro ztratili, utábořili se nedaleko cesty z Lorienu na jih. Bylo toho třeba hodně probrat v klidu u ohně.

 

"Proč jsi se námi vůbec obtěžoval, když jsi tam odtud mohl kdykoliv zmizet?" ptal se opět

podezřívavý Baldwin.

"Jednak vaše účast zlepšila moje vlastní šance. Nemohl jsem pryč jen tak kdykoliv, musím jsem si dobře prohlédnout místo, na němž se chci přesunout, což jsem udělal při vytváření mostu. Kdybych byl sám, tak bych měl meč v zádech hned jak bych se otočil, protože i ochranná zeď má svá omezení. A i tak to bylo o fous. Když se kouzlo přesunu spustilo, viděl jsem koutkem oka skřeta, který už po mě ťal. Zpozdit se o půl vteřiny, tak jsem byl mrtvý. Za druhé, sami jste prokázali, že má volba byla správná. Dlouho cestuji sám a schopné společníky, na které se mohu spolehnout, bych opravdu potřeboval."

"Vyslovil jsi něco, co už od doby, co jsme vyšli z Morie ve mně hlodá, totiž myšlenky na to, že kdybychom se nesetkali, už bychom byli jistě všichni mrtví. Ale napadá mě, že jsi se doposud vlastně nezmínil, odkud mě a Hefaista znáš?" rozhovořil se Baldwin.

"Eh, ač jste se stáhli do ústraní, někteří si vás ještě pamatují. Klan Masurito šířil svou slávu

velmi dlouho a ač většina jeho válečníků již zemřela nebo odešla tak daleko, jak jen smrtelníci můžou, vy dva jste stále ve Středozemi. Byli jste slavní a já si ty doby pamatuji. Tenkrát jsem byl ještě nezkušený, se zlomkem nynějších schopností a tak jsem spíš poslouchal vyprávění a příběhy a prohlížel obrazy potulných umělců. Proto vás znám." vysvětloval Erchamion.

"Jen mě mrzí náš neúspěch na této. My nenašli nic, BooWall s Charmed měli větší štěstí, ale také nijak úchvatný výsledek. Cos tam vůbec dělal ty?" změnil opět Baldwin téma.

"Hledal dobrodružství a zkoušel svoje schopnosti."

"Hmm, tvoje výprava nám asi zachránila život, všichni skřeti se hnali za tebou a dole jsme jich potkali jen pár. Myslím, že jich v Morii už moc nezbylo." Ostatní se pousmáli, ale Charmed varovně prohlásil: "Je to hnusné plémě, tihle skřeti, jsou jako krysy. Za měsíc či dva jich bude v Morii stejné množství jako teď, nenech se mýlit." Smích ihned odumřel.

"Vážně považuješ svou výpravu za neúspěšnou?" tázal se BooWall. "Já tedy ne. Našel jsem tam víc než zlato, cennosti nebo dokonce mitril. Našel jsem přátele, na které se mohu plně spolehnout."

Erchamion se usmál, Hefaistos pohlédl tázavě na Baldwina (ti dva si již dávno rozuměli v

určitých situacích beze slov) a Baldwin prohlásil: "Zdá se, že kdybychom se teď rozešli,

přijdeme o spoustu dobrodružství a zajímavých chvil. Což takhle zůstat nějakou dobu pohromadě?"

Charmed s BooWallem s úsměvem přikývli a Erchamion jen s úsměvem podotknul: "Už jsem se bál, že se nezeptáš."

Tento rozhovor u ohně pokračoval dlouho do noci a dokonce ještě několik dalších dní, dokud

tenčící se zásoby nedonutily skupinu vydat se na cestu na jih, do města, že kterého vládl král,

Minas Tirith. Potřebovali doplnit zásoby a také doufali, že najdou nějakou inspiraci po svoje

další putování.

 

Tři týdny putování na jih utužily jejich přátelství. I přes občasné střety s nebezpečnými zrůdami (přirozeného původu či Marghulovými výtvory) si užívali klidu a lovu (když došly zásoby jídla, museli začít lovit zvěř - byla jí díky bohu hojnost) a putovali pomalu směrem na jih. Jejich myšlenka na společné putování Gondorem dostávala stále jasnější obrysy. Dvacátý druhý den jejich pouti projížděli malým hájem, když náhle Baldwin jedoucí vpředu zastavil a zaposlouchal se do zvuků, jež přinášel vítr.

"Jezdci, znějí nějak těžkopádně, nejsou to určitě Rohirove, schovejte se!" řekl ostatním a sám

seskočil z koně a zmizel ve větvích nejbližšího stromu. Hefaistos se skryl v mlází pod stejným

stromem, Erchamion bez váhání ustoupil ke kmeni dalšího a užil kouzla neviditelnosti. BooWallovi se opět jakýmsi záhadným způsobem podařilo okamžitě zmizet aniž by si ostatní všimli, kam se skryl. Charmed odvedla rychle koně do blízkého mlází, kde je pomocí zaříkání uklidnila. Pak se vrátil k ostatním a skrčila se za objemný kmen starého dubu, jež rostl opodál (přeci jen trpaslíci ani trpaslice nemilují šplhání). Po dvaceti minutách nehybného čekání i ostatní konečně uslyšeli jezdce. Provázel je řinkot kovu o kov a hrubé hlasy. Ovšem když se konečně objevili v jejich zorném poli, uniklo všem překvapené zasyknutí. Jezdci byli oděni v černé a hnědé a pokryti zaschlou krví. Bylo jich osm. Bez nejmenších pochyb všichni okamžitě poznali, že hledí na služebníky Marghula, mordorské vojáky, kteří se vydali plenit Gondorské vesnice. Nebylo pochyb, že tato skupina musí být okamžitě zastavena. A tak, když se oplzle žertující nájezdníci přiblížili až téměř k hájku, zvedla náhle jezdce v čele ze sedla šipka z těžké kuše a odhodila jej o několik metrů nazpět, zanechávaje z jeho hrudi pouze chuchvalec kostí, masa a kůže z jeho zbroje. Ostatní zpozorněli, než však stačili zatavit koně, jednoho z nich sežehl na prach výboj vycházející zpod nedalekého stromu. Ničivé kouzlo ovšem narušilo strukturu kouzla neviditelnosti a Erchamion se tak odkryl zrakům mordorských útočníků.Ti se k němu se zařváním vrhli, stál však daleko a než zkrátili vzdálenost na polovinu, Erchamion zabil dalšího z nich dalším energetickým výbojem, jež tak rád používal. Pak užil kouzla přesunu a ztratil se útočníkům z očí. Ti dojeli ke stromu a zmateně se rozhlíželi. Náhle jeden z nich zaúpěl a ostatní jen překvapeně pozorovali ostří zakrouceného meče trčícího šikmo nahoru z jeho hrudi. Náhle meč zajel zpět dovnitř, mordorský bojovník se svezl že sedla a jeho druhové spatřili na druhé straně už jen obrys člověka mizícího v lese. BooWall opět vyžil svých schopností dobře a zašel do srdcí útočníků strach a nejistotu. Chvilku se bezradně točili uprostřed cesty, když dalšího z nich srazila že sedla střela z kuše. Tentokrát však viděli, odkud vyletěla, všimli si i Baldwina balancujícího na nízké větvi stromu na kraji hájku a chystajícího luk místo odložené kuše. Vyrazili k němu a jeden z nich skončil o pár vteřin později na zemi s šípem v těle. V tom Hefaistos vycítil příležitost a s řevem se vyřítil z křoví. Oba zbývající válečníci se k němu stočili, se zjevným úmyslem do něj najet a srazit ho na zem. Hefaistos se vyhnul prvnímu koni a mocným úderem mordorskému oři uťal přední končetiny. Kůň i jezdec skončili v kotrmelcích. Hefaistos se rozběhl k ležícímu jezdci, ale jeden pohled na jeho hlavu zvrácenou v nepřirozeném úhlu dával tušit, že si nájezdník při pádu zlomil vaz. Hefaistos se otočil, aby čelil druhému útočníku, ten však již byl u něj. Náraz koně Hefaista odhodil na zem, nájezdník seskočil a rozběhl se k němu. Nárazem otřesený Hefaistos bezmocně mrkl Baldwinovi, ten však nebyl schopen pomoci, seskočil totiž mezitím že stromu a mezi ním a nájezdníkem byl teď nájezdníkův kůň. Zdálo se, že nic už neodvrátí Hefaistův konec, když v tom se útočník zastavil v půli kroku, očividně neschopen dalšího pohybu. Bezmocně sebou škubal ve směšné póze a řval nadávky na všechny okolo. Hefaistos se rozhlédl a všiml si Erchamiona, stojícího opodál v jakémsi transu a mumlajícího zaklinadlo.

"Ahh, nic pořádného jste mi nenechali, to jste přátelé?!" pokřikovala Charmed, běžíce od svého poněkud vzdáleného úkrytu. "No, vezmu za vděk i tímhle nedomrlcem." prohlásila o paralyzovaném nepříteli a svižným máchnutím svého kladiva roztříštila bezmocnému válečníkovi lebku.

 

Kapitola 5: Rozhodnutí

 

"Marghulovi přisluhovači i zrůdy se potulují Gondorem a i normální zvířata jsou podivně  agresivní, to není normální. Musíme o tom zpravit krále." prohlásil stále ještě otřesený  Hefaistos, zatímco ho Charmed ošetřovala.

"Hloupost, vždyť jsi to viděl - zabili jsme je všechny jako nic." poznamenala Charmed.

"Měli jsme výhodu překvapení. Na volném prostranství bysme možná jednoho, dva či tři, ale ti ostatní by z nás nejspíš nadělali sekanou," ponuře konstatoval Erchamion. Ve skupině se rozhostilo mlčení. Vydali se znovu na cestu ale dobrá nálada byla ta tam. Nazítří si černého kouře stoupajícího zpoza nedalekého kopce. Když se na něj vyškrábali, otevřel se jim pohled na napůl vypálenou vesnici v údolí. Mezi domy, ze kterých stále ještě tu a tam stoupal dým, se pohybovali lidé a očividně opravovali škody. Skupinka se vydala do vesnice zjistit, co se stalo. Lidé pro ně však měli sotva půl slova, věnovali se své práci, nikdo neměl čas se zastavit a promluvit s nimi. Překvapeni tímto chováním došli až na náves, kde předtím zahlédli několik koní. Ukázalo se to jako dobrý nápad, protože koně patřily kupci, který pár hodin před nimi dorazil do vsi. Najít ho nebylo těžké, zrovna se s nějakým vesničanem dohadoval o ceně obsahu jakési velké truhly. "Zdá se, že ti tu obchod jen kvete, co?" poznamenala ironicky Charmed. Kupec dokončil obchod a otočil se k nim.

"Ani ne, prodávám jim všechno pod cenou. Nejsem vydřiduch, ti lidé potřebují pomoc."

"Co se tady stalo," zeptal se Baldwin,  i když tušil odpověď.

"Před dvěma dny se tudy přehnala skupina mordorských nájezdníků. Sebrali co mohli, zbytek spálili. A zabili několik lidí, kteří nestihli utéct."

"Tak proto jsou tak zakřiknutí. No, už se můžou uklidnit, tu skupinu jsme potkali a pozabíjelim, už je nikdo obtěžovat nebude."

"Heh? Vy asi nebude zdejší, že ne?" pozdvihl obočí kupec.

"Já ano, ale dlouho jsem v těchto končinách už nebyl. Ostatní jsou ze severních částí království." vysvětlil Erchamion.

"No tak to vám musím povědět, že se dost pletete. Nevelké skupinky mordorských se tudy potulují prakticky neustále, loupí, znásilňují, pálí, ničí, vraždí.Každý druhý den lehne některá vesnice popelem. Dokonce někdy napadnou i velká města, Slyšel jsem o několika nájezdech na Edoras."

Skupinka si vyměnila překvapené pohledy a Baldwin se zeptal: "Jak je to možné, copak je vojsko nedokáže vyhnat?"

"Vojsko moc nezmůže. Nájezdníci nejsou hloupí a snadno se velkým jednotkám vyhnou."

"To je královi stopaři nedokážou najít?"

"Stopaře tu nikdo neviděl už měsíce. Je jich čím dál méně a všichni slouží v hraničních oblastech, kde je jich víc třeba."

"Nepříjemná situace," poznamenal zamyšlený Baldwin.

 

Koupili od kupce pár jeho přebytečných koní a opustili rychle vesnici. Den nato už seděli opět u ohně, pohrouženi do důležité debaty.

"Musíme za králem." prohlásila Charmed. "Je třeba s tím něco udělat."

"Na takovouhle práci by bylo třeba malých jednotek, schopných skrývat se a stopovat nepřítele. Velká armáda je k ničemu. Navíc takové jednotky se dají použít jako zvědové."

"Hmm, informace by se hodily, Gondoru by nemálo prospěly. Mám tyhle krásné země rád, nechci vidět, jak se mění v krajinu hrůzy pod Marghulovou vládou," poznamenal BooWall. Baldwin vzhlédl, aby souhlasil a všiml si, že ostatní na něj hledí a souhlasně přikyvují. Uvědomil si, že od doby, kdy se poznali, se vlastně díky svým zkušenostem stal tak nějak vůdcem této skupiny. Odhodlal se předložit návrh, nad nímž už celý den uvažoval: "Chtěli jsme spolu ještě zůstat a vyhledat nějaká dobrodružství. Nabídněme tedy králi Elessarovi naše služby jako zvědové. Předpoklady k tomu máme, o tom ho snadno přesvědčí i jen vyprávění o naší výpravě do Morie. A s královým pověřením budeme mít o moc snazší práci. Dobrodružství a boje nás neminou a prospějeme i téhle zemi a lidem, kteří v ní žijí. K čemu by nám bylo zlato a sláva, kdybychom se pak neměli kam vrátit. A navíc tohle dobrodružství bude jako každé jiné, které bychom mohli vyhledat - dobudeme slávu, možná získáme i něco víc. Sice budeme mít i jistou odpovědnost i za jiné, nejen za sebe, nemyslím však, že bychom se jí museli bát a vyhýbat se jí." Baldwin postupně pohlédl na každého že svých přátel a každý mu souhlasně přikývl. "Dobrá. Gondorští zvědové, do sedel. Míříme do Minas Tirith," poznamenal ponuře. Vyrazili na jih, ale jejich oči i myšlenky se často stáčely na východ, do země utrpení, kde Marghul krutě vládne a páchá zlo proti všemu dobrému, odkud příliš často vyrážejí jeho oddaní plenit Gondorské země.

 

Dne 1.září 4. roku 4. věku (4.12.2005) Jeho Výsost král Elessar Telcontar, toho jména první, stvrdil dekretem vznik oddílu Gondorských zvědů a jeho velitelem jmenoval Valeria Baldwina de la Vernay.